ADÉLA KARLOVÁ

6 otázek, 6 upřímných odpovědí

NENÁVIDĚLA JSEM SE

KDYŽ SI VYHLEDALA PŘED VÍCE NEŽ 2 LETY MOJI POMOC, CO BYL TEN TVŮJ BOD ZLOMU, ŽE JE KNEČNĚ ČAS?

Když jsem se na tebe obrátila před 2 lety, už jsem nevěděla kudy kam. Zkoušela jsem spoustu věcí, ale vždy jsem na to byla sama. Po asi stech pokusech o to, se začít nějak hýbat a pracovat na sobě, mi došlo, že to zkrátka sama nezvládnu. 

Pamatuji si, že asi 2 měsíce předtím, než jsem tě vyhledala, jsem chodila na pás s kamarádkou. Všehovšudy jsem s ní šla asi 5x a pak zase přestala chodit. Ale už jsem alespoň trochu překonala ten strach si jít zacvičit někam na veřejnost. Po tomhle nezdařeném, asi stém pokusu, jsem došla do bodu, kdy jsem nejen svoje tělo nenáviděla, ale i samu sebe uvnitř, protože jsem neměla dostatečnou vůli, odhodlání a nikdy mi nic dlouho nevydrželo. 

Když si na to vzpomínám, bylo to vlastně spontánní rozhodnutí, byl to myslím květen 2023 a měla jsem tě v podvědomí, protože si trénovala někoho, koho jsem znala a byla s tebou spokojená. Došla jsem do fáze, že mi bylo už jedno, jestli se v posilovně ztrapním nebo jestli tam někoho potkám. Už to byla čirá zoufalost. Zoufalost, jinak bych to nenazvala. 

Takový ten pocit, že kdybych ještě žila stylem, jakým jsem žila pár let, tak jsem si ani nechtěla představit, kam až by to mohlo dojít. Takže v podstatě můj bod zlomu byl ten, že jsem chtěla opravdu změnit svůj život, hýbat se, cítit se zdravě a nebát se budoucnosti. Můj největší strach totiž byl, stále je - že svůj život, když mám jen jeden, promrhám v těle, které nenávidím a budu dělat věci, co mi škodí a ničí mě - uvnitř i zvenku.

CO NA TOM BYLO NEJTĚŽŠÍ?

Asi fakt přijít do toho fitka na úvodní trénink a udělat ten první krok. Když jsem se s tebou domluvila na prvním tréninku, tak jsem ještě den předtím přemýšlela, jak to zrušit a na co se vymluvit - tak jsem totiž často ze situací, které mi nebyly příjemné, vždy utíkala. 

Pro někoho je prostředí posilovny denní chleba, zatímco já si připadala úplně obnažená, Nikdy mi sport nešel, tělocvik jsem nesnášela a v posledních letech byl můj jediný pohyb cvičící videa na YT, které jsem z duše nesnášela a vždy jsem ty usměvavé a dokonalé ženské, co to předcvičovaly, proklínala. 

Takže je asi dost pochopitelné, že přijít do posilovny, mezi lidi ( i kdyby tam byl jeden člověk) byl pro mě extrémní výstup z mého komfortu. Přijít do šatny, vzít si legíny, větší triko, které bude co nejvíc zakrývat a jít před někým cvičit - v tu dobu mi to přišlo nemožné!

Ale přišla jsem, vzala to triko, legíny a odcvičila svůj první trénink někde v posilovně a s trenérkou po mém boku. To bylo opravdu to nejtěžší, ten první krok - akce, ne útěk.

CO BYL PRO TEBE NEJVĚTŠÍ AHA MOMENT, KDYŽ JSME SPOLU ZAČALI SPOLUPRACOVAT?

100% že mě pohyb může bavit! Jak jsem už výše zmínila, já pohyb opravdu nenáviděla. Ale fakt! To neříkám jen tak. Měla jsem ke cvičení absolutní odpor a vždy jsem odpočítávala minuty, kdy to peklo skončí. Nikdy jsem neměla ten slavný pocit "skvělý pocit po". Nebo možná chvilku, ale jak mě to v průběhu nebavilo, tak ani po cvičení nepřišla vytoužená radost.

Jestli se něco za ty dva roky změnilo, tak je to to, že nejdu cvičit jen abych zhubla, nebo měla hezčí tělo, ale je to pro mě momentálně čas, který si užívám, a i když se mi občas nechce, tak nikdy nelituji, že jsem se dokopala. Asi nejde moc popsat, jak moc se mi pohled k pohybu změnil, ale asi stačí zmínit to, že dřív, když mi nebylo psychicky dobře a byla jsem třeba smutná, naštvaná - tak jsem to zajedla. Dneska když mi není dobře, tak vím, že je nejlepší to ze sebe vycvičit a že mi to vždy zvedne náladu.

BYLO NĚCO, CO TĚ PŘEKVAPILO - ŽE JSI TO NEČEKALA A MĚLO TO NA TEBE VELKÝ DOPAD?

Určitě obecně silový trénink - že není třeba bát se zvedat činky. Naopak, velmi mi silovka pomohla v kondici, a i když nejsem v té formě, kde chci být, tak jsem za ty dva roky udělala dost velký progres. Silový trénink mi velmi zlepšil fyzičku, dřív jsem neuběhla ani 200 metrů a teď jdu dobrovolně běhat.

Silový trénink je pro mě momentálně základní stavební kámen, co se pohybu týče. Mám lepší držení těla, záda mě vůbec nebolí a tělo samo o sobě vypadá lépe. 
Další věc, která mě překvapila asi obecně u cvičení - lidi jsou přátelští, v gymu vám pomohou a fakt je každému u zadku, co a jak cvičíte. Celkově mě komunita lidí, co cvičí mile překvapila. 

A ještě bych zmínila jídlo - nebát se, ale přemýšlet, co jím a kdy to jím. Dříve jsem trpěla na přejídání, velké emoční výkyvy a hodně jsem své emoce zajídala. Přijde mi, že to celé šlo ruku v ruce s pohybem, který jsem zařazovala pravidelněji a intenzivněji, že i mé přejídání pomalu odešlo. Najednou jsem měla pocit, že po tréninku si chci dát něco kvalitnějšího, nebo že si večer nedám tu čokoládu, protože mi ráno bylo zle a určitě by se mi pak ani hýbat nechtělo.

Ono na to asi není univerzální návod, já došla do bodu, kdy jsem na sebe přestala tlačit a vše se dělo pak přirozeně, bez nějakých zákazů nebo extrémním vyřazování jídel. Když se člověk začne víc hýbat, začne se o sebe zkrátka víc starat a pečovat o sebe i zevnitř, aby se právě hýbat mohl. 

Ani dnes to není dokonalé, ale jak říkám, přejídání už u mě neexistuje. Fakt si nepamatuji den, kdy bych snědla enormní množství a přejedla se s obrovskými výčitky. To je jeden z největších dopadů a jsem ráda, že se to odbouralo přirozeně, protože jsem se napojila více na své tělo a začala ho trochu poslouchat. 

CO PRO TEBE ZNAMENALO ŽÍT V SOULADU S VLASTNÍM TĚLEM DŘÍV A TEĎ?

Takhle, ani dnes nejsem 100% v souladu se svým tělem. Je to za mě velmi dlouhá a trnitá cesta se plně ztotožnit se svým tělem a opravdu ho přijmout. Akord, pokud jste se ke svému tělu chovali celý život určitým způsobem a změnu, kterou jste udělali trvá třeba jen jak u mě dva roky.

Určitě se vidím v jiném světle, přijímám se mnohem lépe a pokorou, ale stále se sebou nesouzním úplně. A to je za mě taky důležité říct, protože to je realita. Ne každý má své tělo rád, ale je důležité pro to alespoň něco dělat. Dříve jsem asi ani na 10% nebyla v souladu se svým tělem, ani duší. neměla jsem ráda každičkou část sebe. J8 podle mě neměla ráda ani svoje řasy. Jo i ty jsem nesnášela. Asi mám období "před Baru" trochu slité, zatemněné a ohlížím se za sebou jen abych si připomněla, když mám horší dny, že jsem ušla nějakou cestu. 

Dříve pro mě v souladu se svým tělem znamenalo, čím míň jíš, tím líp. Čím víc vypotíš, tím líp. Když se nehýbeš a jíš špatně, nic nemá cenu a tvoje tělo je s prominutím k hovnu. Dneska přemýšlím jinak, ale stále mám občas v sobě ten starý hlásek, který má podobné myšlenky, ale každým dnem je slabší a slabší. Chovám se k sobě naštěstí lépe, dokážu se pochválit, ozvat se, když se mi něco nelíbí (na tom pracuji), užívám si pohyb a dokážu nějak zdravě balancovat. A když mám období, kdy trochu sejdu z cesty, tak teď si jsem jistá, že se vždy vrátím. Už vím jak je mně a mému tělu dobře v té zdravější, sebevědomější verzi.

Zkrátka ani dnes nejsem plně v souladu se svým tělem, ale přibližuji se tomu a vím, že je to ještě dlouhá cesta, ale hezká a má smysl.

CO BY SI VZKÁZALA ŽENĚ, KTERÁ JE TAM KDE SI DŘÍV BYLA TY?

Neboj si říct o pomoc. Nikdo tě soudit nebude a pokud ano, řekla si špatnému člověku. Správný trenér, poradce, terapeut, zkrátka odborník, tě soudit nebude. Je to jako když se žena stydí jít na gyndu - přitom ta doktorka viděla stovky žen. Tohle je podobné. 

Ta správná osoba tě nesoudí, budeš se s ní cítit komfortně a nebude ti absolutně trapné chtít pomoct. Naopak, získáš kontakty, utvoříš nová přátelství a posuneš se někam, o čem si třeba ani nesnila. A pokud nejsi ve fázi, kdy chceš přímo od někoho pomoc a chceš si nejdřív poradit sama - tak to prostě udělej. Začni konat, udělej ten nepříjemný krok do neznáma. Možná nejdřív vstoupíš do špatných dveří, ale možná ti ty první dveře otevřou dalších 10, tak jako mně. 

Nevzdávej to nad sebou, má to smysl, i když si třeba v situaci, že si myslíš, že ne. opravdu se to vyplatí a vše se ti vrátí.