baru dávidová

CHAT GPT MI ZADAL 6 OTÁZEK

NEJVĚTŠÍ VÝZVA

KDYBYCH SE MĚLA VRÁTIT DO OBDOBÍ, KDY JSEM JEŠTĚ NEŽILA V SOULADU S VLASTNÍM TĚLEM - CO MI TEHDY BRALO NEJVÍC ENERGIE?

Když se ohlédnu zpátky do doby, kdy jsem s fitkem začínala, mohlo se zdát, že to byl moment, kdy jsem se začala o sebe víc starat. Ale pravda byla vlastně opačná. Na začátku jsem chodila cvičit spíš nárazově. Bavilo mě to, nic jsem nehrotila, tělo jsem brala přirozeně. 

Pak ale přišel fitness boom. Začala jsem experimentovat s jídlem, zkoušet různé výživové směry, cvičit dvakrát denně a čím dál víc se soustředit jenom na vzhled. A paradoxně - když se dívám na fotky z té doby, říkám si: Panebože, vždyť jsem vypadala tak dobře. Jenže tehdy jsem to svýma očima nikdy neviděla. Pořád tam bylo - mám co zlepšovat!

Žít v souladu s vlastním tělem jsem nezačala skrze výkon ani disciplínu, ale až díky studiu Performance univerzity. Tam se mi otevřely oči. Došlo mi, že pro mě znamená žít v souladu hlavně žít v souladu s přírodou a se svým tělem. Začalo mě bavit objevovat biohacking, ne jako honbu za dokonalostí, ale jako cestu k pochopení, jak tělo skutečně funguje.

Najednou to nebylo jen o kráse těla. I když si myslím, že žena nikdy nebude stoprocentně spokojená. Bylo to o hlubší myšlence. O vztahu k sobě. O respektu. A přesně to je něco, co chci dnes předávat dál. 

Když to shrnu, nejvíc energie mi tehdy braly extrémy. Neustále diety, porovnávání se s ostatními, nenaslouchání vlastnímu tělu a věčně soutěžení - často ani nevím s kým. 

JAKÝ VZTAH JSEM MĚLA KE SVÉMU TĚLU V DOBĚ, KDY JSEM HLEDALA ODPOVĚDI HLAVNĚ VENKU - V PRAVIDELECH, DOPORUČENÍCH, PLÁNECH?

Tím, že jsem nenaslouchala vlastnímu tělu, jsem zároveň naslouchala ženám, které dobře vypadaly. Říkala jsem si: když vypadají dobře, tak přece musí vědět, co dělají. A i když to nerada píšu, dnes už vím, že je to obrovský nesmysl. A velmi častý. Vzhled totiž vůbec nemusí odrážet vztah k tělu, ani vnitřní pohodu.

V té době se mi na sobě nelíbilo skoro nic. Nejvíc jsem řešila svoje nohy, ale upřímně - nebyla jsem spokojená s ničím. Moje hodnota byla přímo navázaná na to, jak vypadám. Na čísla. Na odraz v zrcadle. A paradoxně právě ve chvíli, kdy jsem měla zhruba o deset kilo víc, necítila se dobře a byla od sebe nejdál, přišel zlom. Poprvé jsem se místo další kontroly zvenku podívala dovnitř. A položila si otázku: Co pro sebe vlastně dělám. 

Byla to facka a to velmi nepříjemná, ale potřebná. Dnes vím, že každá žena tuto sebereflexi nemá a každá bude připravená v jiné fázi života.

CO BYL TEN MOMENT, NEBO POCIT, KDY JSEM SI POPRVÉ PŘIPUSTILA, ŽE PROBLÉM NENÍ V MÉ NEDISCIPLINOVANOSTI, ALE V TOM, ŽE SE OD SEBE VZDALUJI?

Je vlastní úžasné, že jsem si tyhle otázky nechala položit. Nutí mě zastavit se a opravdu se zamyslet nad cestou, kterou jsem ušla. Ten skutečný zlom ale přišel ve chvíli, kdy jsem si začala uvědomovat své vlastní schopnosti. Skrze práci a tréninky se ženami jsem se postupně začala zajímat nejen o pohyb, ale i o psychiku, menstruační cyklus, fungování ženského těla a trénink jako celek. Najednou mě zajímalo všechno. Ne proto, abych měla víc informací, ale abych věcem skutečně rozuměla. Velký moment proto bylo moje poznání Káti Bagniari - změnila mi pohled na ženství - že jsme opravdu jiné. Tehdy jsem se k sobě začala chovat laskavěji. 

CO JSEM SE SNAŽILA SKRZE ZDRAVÝ ŽIVOTNÍ STYL VLASTNĚ ZÍSKAT - A CO JSEM PŘITOM SVÉMU TĚLU NEUMOŽŇOVALA?

Chtěla jsem mít energii, zdravé tělo, bezbolestný cyklus, hezkou pleť, ale také dobré trávení, se kterým jsem měla dlouhodobé problémy. Vlastně jsem chtěla všechno to, co většina žen. 

Zároveň jsem chtěla klidnou, pozitivně naladěnou mysl. Od malička jsem snílek a miluji představivost, vizualizace a vždy jsem měla blízko k jemné spiritualitě. Ne k extrémům, ale vnitřnímu světu, tichu a vnímání sebe sama.

Postupně mi začalo docházet, že oddělovat tělo, mysl a duši vlastně nedává smysl. Jedno bez druhého nikdy nebude fungovat dlouhodobě. A právě jejich propojení se pro mě stalo tím největším darem - i směrem, kterým dnes na své cestě jdu.

JAKÝ BYL MŮJ PRVNÍ MALÝ KROK SMĚREM K SOBĚ, KTERÝ NEBYL DOKONALÝ, ALE SKUTEČNÝ?

První krok? Tak to už je dávno. Nebyla to žádná radikální změna ani velké rozhodnutí. Byl to moment uvědomění, zastavení a sebereflexe. A pak přirozená potřeba začít si věci opravdu zjišťovat a chápat do hloubky.

Vzdělávání je pro mě přirozenou cestou, miluji se učit! Právě skrze poznání u mě vzniká chuť něco skutečně měnit a začít dělat jinak. Ne z tlaku, ale porozumění. 

KDYBYCH DNES MOHLA SVÉ TEHDEJŠÍ VERZI POLOŽIT JEDNU OTÁZKU O TĚLE A ŽIVOTĚ, JAKÁ BY TO BYLA A CO BYCH JÍ NA NI DNES ODPOVĚDĚLA?

Zeptala bych se: proč se neustále porovnáváš? Proč máš pocit, že někomu něco musíš dokazovat? A proč si myslíš, že nejsi dost?

Dnes bych odpověděla klidně a hrdě. Nikomu nic nedokazuj. Nikdo není stejný jako ty - každý z nás je výjimečný. A ty jsi dost. Vždy jsi byla. 

Dostatek totiž nehledáme venku Máme ho v sobě. Ve chvíli, kdy začneš vyživovat sama sebe tím, co opravdu potřebuješ, zjistíš, že máš dost.