Jsem Izabel a toto je můj život

Můj život vypadá jako neustálý blázinec, ve kterém se spojuje chaos s komedií. Každé ráno, když se snažím užít si šálek teplé kávy, přižene se ke mně vlna „mami, mami, mami!“ jako by mě volaly na scénu do cirkusu. Moje snaha uvařit snídani je srovnatelná s akčním filmem – skoky, křik a neustálé přeskakování z jedné povinnosti na druhou. Naučila jsem se brát to všechno s nadhledem; pokud něco vypadá jako zmatek, může to být buď zkouška trpělivosti, nebo skvělý námět na komediální sitcom. Akorát už toho začínám mít plné zuby, což veřejně nikdy přiznat nemůžu. Vítejte v mém životě hrůzy …

 

Skutečný život super-mámy!

Probudila jsem se do dalšího uspěchaného dne. Sluneční paprsky se prodíraly skrze závěsy a jemně mě osvětlovaly na obličeji.  Unaveně jsem se na ně podívala a uvědomila si: „Skvělé, zase pondělí! To je jako špatný vtip, který se nikdy nevypne.“ Zase jsem se nevyspala. Zatímco se manžel líně otáčel na druhý bok, já jsem rychle vyskočila z postele a zamířila do kuchyně.

Ranní rutina byla pro mě jako dobře nacvičený balet – bez hudby, s mírně hysterickým tleskáním. Nejprve jsem uvařila silnou a voňavou kávu, abych se probudila do reality. Poté jsem připravila snídani pro děti, zatímco jsem je volala, aby se rychle oblékly. „Honem, za deset minut odjíždíme!“ zvolala jsem, když se v kuchyni rozhostil chaos. Matěj a Tomáš se snažili obléknout, a zatímco jeden z nich si vybral tepláky, druhý ještě ležel v posteli jako lenochod.

Když jsem uslyšela, jak se z vedlejšího pokoje ozval křik, povzdechla jsem si. „Zase se hádají! Kdo by si pomyslel, že sourozenecké války jsou každodenním sportem?“ dodala jsem si odvahu a vyběhla do dětského pokoje, abych je usmířila. Po několika minutách pokusů o rozdělení konfliktu a uklidnění dětí, se mi nakonec podařilo je dostat do auta. Jakmile jsme se konečně usadili, ucítila jsem malou úlevu, ale ta rychle zmizela, když jsem si vzpomněla na zbytek dne.

Život pracující ženy

V práci na mě čekalo další kolo stresu. Byla jsem vedoucí projektového týmu a očekávání, která na mě spočívala, byla obrovská. Od schůzky k schůzce, od e-mailu k e-mailu – jakoby se čas zastavil a já jsem se ocitla v nekonečném kolotoči. Každá nová úloha mi brala energii a mírně tlačila na nervy a vsadím se, že i na mozek. I když jsem byla zvyklá vycházet s kolegy a občas si udělat legraci, uvnitř jsem cítila frustraci. „Jak se mám vůbec cítit šťastná, když nemám čas ani na základní věci?“ napadlo mě.

Oběd jsem si dala na skok. Snědla jsem zbytek snídaně, kterou jsem připravila pro děti. Opravdu výživné! Kdo potřebuje normální oběd, když máte v kapse čtyři rozinky a kousek toastu? “Tohle není normální,“ pomyslela jsem si, když jsem se snažila ukrýt své unavené oči za slunečními brýlemi. Konečně vypadám jako celebrity – celebrita, která právě přišla o poslední zbytek důstojnosti. Po celém dni v práci, kdy se mi v hlavě mísily projekty a problémy, jsem se snažila přizpůsobit a udělat krok zpět. Ale než jsem se stačila vzpamatovat, bylo pět hodin a den skončil tak rychle, jak začal.

Cestou domů jsem si uvědomila, jak moc bych si přála jen na chvilku zpomalit. Nezávislost, klid, čas pro sebe – to vše mi připadalo jako pouhá iluze. Ale v koutku mysli mě začalo pronásledovat tušení, že by to šlo změnit. „Kdybych jen mohla najít způsob, jak se o sebe postarat…“ Na chvilku jsem se zasnila, ale pak mě realita vtáhla zpět. Musel jsem zase přemýšlet, co ještě musím udělat, až dorazím domů.

Nafouknuté břicho od stresu mi dávalo najevo, že potřebuji zastavit. Chtěla jsem si dovolit chvilku vytrvat v autě, zavřít oči a vnímat ticho. Nevěděla jsem, jak dlouho mi to vydrží, ale to mi přišlo jako jediný moment klidu v celém dni.

 

Život jako v pohádce?

S nádechem jsem zavřela oči. Na chvilku jsem se ponořila do ticha, které mě obklopovalo. V tom klidu, kdy jsem vnímala jen šumění okolního světa, nebo spíš do šumu, který jsem si vybrala za „ticho“ ve svém hektickém životě. V tu chvíli se mi před očima začal promítat sen. Sen o tom, jak by mohl vypadat můj život, kdybych si konečně dovolila myslet na sebe.

Ráno jsem se probudila do nového dne, který na mě čekal plný očekávání a povinností, jako by mě někdo vyzval na zápas „kdo z nás je víc unavený“. Sluneční paprsky se prodíraly skrze závěsy a jemně mě osvětlovaly v obličeji, jako by říkaly: „Dobrý den, zlato! Je čas na další den plný stresu a chaosu!“ Byla jsem unavená, znovu jsem se nevyspala. A tentokrát jsem se rozhodla, že to ráno udělám „jiné“ – jako by to byla nějaká revoluční novinka. Místo silné kávy (moje tajná zbraň) jsem si připravila šálek bylinkového čaje. Jaká změna! Vychutnávala jsem si jeho vůni, zatímco jsem pozorovala, jak se děti postupně probouzejí.

„Pojďte, protažení před snídaní!“ zavolala jsem na Matěje a Tomáše, kteří se vyhrabávali z postele. Udiveně na mě pohlédli, ale nakonec se přidali. Společně jsme se na chvíli natáhli, smáli se, jak se snažíme napodobit jeden druhého. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak důležité je trávit čas společně, i když se zdá, že máme tolik povinností – jako třeba se snažit nebýt zcela vyčerpaní.

Snídaně byla rychlá, ale alespoň jsme se snažili udělat z ní chvíli pohody bez telefonů a televize. Pomohla jsem dětem s jejich oblíbenými cereáliemi a při tom jsem si vzala pár minut na to, abych se zhluboka nadechla a přemýšlela, co mě dnes čeká.

 

Malé změny v životě

Cesta do práce byla v obvyklém tempu, auta na silnici, lidé spěchající za svými povinnostmi. Jakmile jsem dorazila do kanceláře, začal další hektický den. Od schůzky k schůzce, od e-mailu k e-mailu, zdálo se, že čas se zastavil. Během dne jsem ani nestihla cítit prázdnotu a únavu.

Přesto jsem se snažila najít malé okamžiky klidu i během dne. Když jsem měla mezi schůzkami chvilku, vyšla jsem si na krátkou procházku po okolí kanceláře. Cítila jsem, jak mi na tvář svítí slunce a jak mi čerstvý vzduch dodává energii. I když jsem si nemohla dovolit dlouhou pauzu, tyto krátké momenty mi pomohly vnímat svou přítomnost.

Oběd jsem snědla v kanceláři, ale snažila jsem se vychutnat si každý kousek. Byla to rychlá polévka, kterou jsem měla připravenou doma, ale aspoň jsem se snažila být vědomá. „Měla bych víc dbát na to, co jím,“ pomyslela jsem si.

Když jsem se večer vracela domů, přemýšlela jsem o tom, jak často se cítím unavená a vyčerpaná – jako by to byl nějaký nový trend, který bych měla následovat. Co kdybych se nevrhla okamžitě do domácích povinností (které jsou samozřejmě absolutně nezbytné), ale na chvilku si sedla a vnímala ticho? Co kdybych si našla chvíli na protažení nebo se posadila s šálkem bylinkového čaje na terase a vychutnávala si klid? Jaký báječný koncept, to zní skoro jako plán pro víkend, když člověk nemá žádné závazky!

 

Odpověď na klidnější život

Ani jsem si nestihla odpovědět a ten krásný obraz se náhle rozplynul, když mě probudil Matějův hlas: „Mami, proč spíš? Už musíme jet!“ Jeho malá ruka mě jemně zatřásla, a já jsem se vrátila zpět do reality. Do auta, parkujícího před naším domem. Otevřela jsem oči a na okamžik jsem byla zmatená, jako by to, co jsem zažila, bylo neuchopitelné a vzdálené.

„Já jsem jen na chvilku…“ vyhrkla jsem, když jsem si uvědomila, že mé děti se už tlačí ven z auta a netrpělivě čekají, až je vezmu do domu. „Jak tohle vůbec zvládám?“ napadlo mě. Vzpomínky na snění, na ten ideální život plný zdraví a pohody, se začaly rozplývat. Realita byla tvrdá a drsná, a já jsem si uvědomila, jak daleko jsem od toho, co bych chtěla mít.

„Potřebuji něco změnit,“ zašeptala jsem si pro sebe. „Jak se dostanu k tomu, co jsem si představovala?“

Ale tyto myšlenky byly zasypané povinnostmi. Když jsem se vydala domů, v mé hlavě se mísily úkoly – příprava večeře, úklid, zajištění dětí – a ta úleva, kterou jsem cítila ve svém snu, se mi začala zdát ještě vzdálenější.

 

Vyčerpaná životem!

Když jsem se konečně dostala do postele, unaveně jsem si povzdechla a zabalila se do teplé přikrývky. Děti už dávno spaly, a mě obklopila tma, která mi přinesla na mysl všechny věci, které mi chyběly. Všechen ten smích, společné chvíle, sdílené myšlenky s kamarádkami, které by mi poradili, jak najít cestu zpět k sobě. Tak moc jsem toužila po jejich podpůrných slovech, po radu, která by mi pomohla vidět světlo na konci tunelu.

Ačkoli jsem se snažila najít si čas na odpočinek, stále jsem se cítila vyčerpaně a osaměle. Často jsem přemýšlela o tom, co by se stalo, kdybych konečně našla způsob, jak se o sebe postarat, a dovolila si ten luxus investovat do svého zdraví a pohody. Bylo by možné najít ve svém životě rovnováhu?

S těmito myšlenkami jsem nakonec usnula, ale zároveň jsem měla pocit, že příběh nekončí. Možná by to, co prožívám, mohlo inspirovat i jiné ženy.

 

Pokračování životem

A teď, milé čtenářky, bych chtěla znát váš názor. Chtěly byste pokračování příběhu Izabel? Jaké kroky by měla podniknout, aby se dostala zpět k sobě? Hlasujte v komentářích nebo na mém Instagramu a sdílejte se mnou své myšlenky. Jaké malé kroky byste udělaly na své cestě ke zdraví a pohodě? Vaše názory mě zajímají, a těším se na to, co společně objevíme!

 

vzkaz pro vás milé ženy

Příběh a život Izabel je zcela vymyšlený. Jakákoli podobnost s některou z vás, je zcela náhodná. Záměrně jsem však možná popsala život, který by se mohl shodovat i s tím vaším. Rozhodla jsem se psát smyšlený příběh Izabel a dát vám naději skrze její život. I v hektickém životě můžete najít čas pro sebe a své zdraví. I proto si všimněte zvýrazněných části ve snu, který se Izabel zdál.