Vyzpovídala jsem trochu svoji klientku online programu Just 4 woman. Veronika je zdravotní sestra a zajímala mě nejen rovnováha mezi osobním a pracovním životě, ale také cesta životem a sebevědomím. Jsem si jistá, že vám vykouzlí tento rozhovor úsměv na tváři, možná vám proběhne mráz po zádech. I přes to všechno, čím si Veronika prošla, nevzdala to ani s láskou, ani sama se sebou. Jsem pyšná, že jsem měla možnost tuto ženu poznat.

 

 

VERUNKO, MŮŽEŠ SE NÁM TROCHU PŘEDSTAVIT? NEJEN JAKO ZDRAVOTNÍ SESTRA, ALE TAKÉ JAKO ŽENA.

Ahoj, jmenuji se Veronika Adamíková, je mi 37 let a půlku života žiji v Liberci. První polovinu života jsem prožila v rodinném domku s oběma rodiči na severu Čech v Lužických horách. Tím, že jsem od malička vyrůstala na horách, příroda a vše co s ní je spojené jsou mojí velkou láskou. Od výletů, před poutě, jízdy na kole, běhu a v zimě samozřejmě lyže. Nedovedu si představit žít někde, kde by nebyli kopečky. Krom sportu mám radši divadlo než kino, zvláště operu, i když musím uznat TOP GUN 2, byl úžasný, fascinující, krásná podívaná na nestárnoucího Toma Cruise. 🙂

Od roku 2003 zde pracuji jako zdravotní sestra. Patřím ještě do generace zdravotních sester, pro které je toto zaměstnání opravdu posláním a nikdy bych nechtěla dělat nic jiného. Do svého povolání jsem zamilovaná od prvního dne, kdy jsme s holkami byly na zdrávce na den otevřených dveří. I když je to někdy příliš náročné, s jistotou vím, že jsem na správném místě. Práce zdravotní sestry mě opravdu naplňuje.

 

VERUNKO, PRÁCE ZDRAVOTNÍ SESTRY JE VELMI NÁROČNÁ, PŘEDEVŠÍM PO PSYCHICKÉ STRÁNCE. PROSTŘEDÍ NEMOCNICE V LIDECH NEVYVOLÁVÁ HEZKÉ POCITY. CO TĚ NA NÍ TOLIK NAPLŇUJE? CÍTÍŠ NĚKDY VYČERPÁNÍ?

Jsou to maličkosti. Když jsem pracovala jako zdravotní sestra na Kardiologii byly to hlavně úsměvy spokojených pacientů. To když je ráno probudíte vlídným slovem, pomůžete jim s jejich potřebami, nebo se o ně kompletně postaráte. Měla jsem radši pacienty, kteří byli v nemocnici déle, protože je mohl člověk lépe poznat, povykládat si, poznat jejich rodinu, přišlo mi to srdečné. Bylo moc milé cítit, že pro ně nejsme jen “služky”, ale “sluníčka” (jak mě někteří pacienti nazývali), který jsou tu pro ně.

Teď pracuji na Neurochirurgii jako instrumentářka – zdravotní sestra co podává nástroje lékařům při operace mozku a páteře. To je pro mě splněný sen. Je to neuvěřitelný a naplňující pocit, když můžu být po boku těch nejlepších chirurgů a společně s celým týmem pomoci mnoha lidem žít déle a kvalitně.

Když jsem pracovala na Kardiologii, kde jsme měli dvanáctihodinové směny, tak jsem se cítila vyčerpaně po každé noční směně. Ani po deseti letech si mé tělo na náročné noční směny nezvyklo. Vyřešila jsem to změnou oboru a nyní pracuji jen na ranní a vyčerpání necítím. Spíš naopak. Do práce se těším a většinou odcházím spokojená a nabitá energií.

Měla i pár chvil se na to vyprdnout. Pamatuji si na jedno léto a na to jak to pro mě bylo těžké, když k nám na jednotku intenzivní péče přivezli třetího cyklistu se selháním srdce a my mu nedokázali pomoci. Pamatuji si jak jsem prosila lékaře, že máme přece tolik vybavení a léků, že jim musíme pomoci. Tam možná nastala má vnitřní cesta ke změněně oboru. Přeci jenom na operačním sále se se smrtí téměř vůbec nepotkáváme. Dalším velkou chuť jde měla v době Covidu. Tolik umírajících co jsem měla kolem sebe, jsem já a ani mé kolegyně jsme nemohly unést a pro mě to byla jedna z extrémně těžkých dob. Díky bohu, že je to za námi.

Ale nejčastější důvody, kdy jsem se na to chtěla vyprdnout bylo hlavně kvůli spolupracovníkům nebo vedoucím pracovníkům. Myslím, si že je velice důležité aby na ARU, jipkách, operačních sálech a všech specializovaných jednotkách byl vedoucí, který fandí a vede svůj tým, tedy i zdravotní sestry.

 

JAK PEČUJEŠ O SEBE, SVOJE SEBEVĚDOMÍ? NEMÁŠ NĚKDY TENDENCE NA SEBE ZAPOMÍNAT V TOMTO OHLEDU? PŘECI JENOM JAKO ZDRAVOTNÍ SESTRA SE MOŽNÁ STARÁŠ VÍCE O DRUHÉ, NEŽ O SEBE.

Když jsem byla po maturitě mladá, tak jsem asi péči o sebe sama nějak neřešila. Jsem přece mladá, silná, plná energie a nadějí.
Dnes už to samozřejmě vidím jinak a péči o sebe samu stavím mezi hlavní priority. Tím, že mám teď jako zdravotní sestra pravidelnou pracovní dobu, můžu si mnohem lépe rozplánovat svůj volný čas. Vždycky jsem ráda sportovala, takže běh nebo jízda na kole pro byla hlavní formou odpočinku, ale jelikož jsem soutěživá (i sama se sebou), samozřejmě jsem to přeháněla.
Dnes, a to hlavně díky Barče vím, že se vlastně nic nestane, když uběhnu jen 7 a ne 10km. Za to mi moje tělo mnohem více děkuje. Dělá mi dobře, když kombinuji fyzickou aktivitu s tou duševní, např. běh a jóga, běh a strečink, … to mě přirozeně uklidní, vyčistí hlavu a ještě mi zbyde energie na přípravu dobrého jídla. Jako zdravotní sestra jsem si uvědomila, že péče o sebe je velmi důležitá.

Co mě hodně dobíjí energií je určitě pravidelný spánek. Krásných 8 hodin klidného spánku a pak ani nepotřebuji budíka. Ráno si vylézt na terasu, protáhnout tělo a poděkovat za nový den. Hodně mě naplňuje když si s přítelem uděláme velkou snídani. Společně si povídáme, nebo jen tak jsme vedle sebe a vnímáme klid. Ráda čtu knihy, takže když po snídani nemusím nikam běžet, ráda si ještě na chvíli zalezu, abych tu pohodu a klid ještě natáhla. Mám ráda pocit umět se zastavit a v téhle pohodě, kterou mám uvnitř sebe sama, si pak mnohem víc užiji třeba kosmetiku, masáž nebo kavárničku s kamarádkou.

 

CO VE SVÉM ŽIVOTĚ POVAŽUJEŠ NA NEJVĚTŠÍ ÚSPĚCH? ZÁROVEŇ MĚ TAKÉ ZAJÍMÁ, CO TĚ POSUNULO (POSOUVÁ) VPŘED. ČASTO NÁM TOTIŽ BOLÍSTKY POMÁHAJÍ K ZASTAVENÍ A K UVĚDOMĚNÍ, CO JE OPRAVDU DŮLEŽITÉ.

Tak určitě to, že tu teď můžu sedět a psát tento rozhovor. To že se jsem se na život a na lásku nevykašlala a hledala ji i nadále, přes všechno špatné, co mi život do cesty přinesl. To, že jsem zdravá, to že můžu cítit vděčnost, radost, to že se můžu těšit na dny,  které přijdou. To že se nebojím chybovat, ale že umím chybu přijmout a učit se z ní. To, že jsem pochopila, že jsem součástí všeho kolem nás, a že vše se vším souvisí. To, že mám kolem sebe skvělou rodinu a přátele, a tak jak oni dělají radost mě, dávám lásku i já jim. To, že mám to štěstí je vlastně kolem sebe mít. A v neposlední řadě také to, že si umím říct o pomoc a neberu to jako pocit selhání. Že jsem se naučila vystoupit ze své komfortní zóny a budu to dělat pořád, protože to vesmíru stačí k tomu, aby vám do života seslal změnu.

Jednoznačně smrt mého prvního miminka a zanedlouho i smrt manžela. V tu chvíli se mi zastavil svět a všechny ostatní věci mi přišli jako jedna veliká blbost, bez kterých se dá žit. Pochopila jsem, že jediné co  k životu opravdu potřebuji je láska v jakékoli formě, protože všechno ostatní je pomíjivé. Jsme neustále obklopeni hromadou věcí a předháníme se, kdo je lepší a kdo má lepší tohle a támhle to. Kdo má lepší vzdělání, kdo uběhl víc kilometrů, kdo má lepší auto…ale k čemu tohle všechno je, když pak musíte přijít večer do prázdného bytu?

Jsem vděčná svým rodičům za to jak mě vychovali. Nikdy jsem nežili v luxusu, všeho jsem měli pomálu, nikdy mě do ničeho nenutili a nikdy mi neříkali, že musím být ve všem nejlepší. Naopak mě podporovali v tom, co jsem chtěla já sama. I když jsem se někdy chovala jako mistr světa, vždy jsem u nich našla pochopení, lásku, podporu a odpuštění. To se od nich celý život učím a to je podle mě pilíř kvalitního člověka a života.

 

PAMATUJI SI NA TVOJI ZPRÁVU O TĚHOTENSTVÍ, PROTOŽE VÍM JAK SI PO MIMINKU TOUŽILA. MĚLA JSE Z TOHO NESKUTEČNOU RADOST. JAK SI TOTO OBDOBÍ UŽÍVÁŠ. JAKÉ MYŠLENKY TI TEĎ NEJČASTĚJI BĚŽÍ HLAVOU?

Musím se přiznat, že i když jsem si miminko přála, začátek těhotenství jsem si příliš neužívala. Prvotní euforii radosti, že jsem těhotná, zanedlouho vystřídal strach. Bála jsem se, že bude miminko zase nemocné, a že ho nedokážu donosit. Naštěstí jsem ale neváhala a vyhledala jsem odbornou pomoc. Jedno sezení mi stačilo k tomu, abychom ten balvan strachu přeměnili na malý bílý plamínek, který mě neovládá, ale chrání. Mé obavy se tímto hodně uklidnili, ale i tak jsem nadále držela těhotenství v tajnosti a nechtěla se úplně radovat. Jen jsem si tak v tichosti snila svůj sen o tom, že miminko je v pořádku. Musím, ale říct, že mé pochybnosti absolutně zmizely v den, kdy jsem na ultrazvuku viděla miminko v plné své kráse. Už to nebyl jen flíček nebo tečka, už to byl krásný malý človíček a já věděla, že je vše v naprostém pořádku. To stejné mi potom potvrdil pan doktor – no a už zase pláču.

A dneska už si své těhotenství krásně užívám. Už přešla i doba, kdy mi bylo pořád jen špatně, teď už jsem jen unavená, což už mě tolik nevadí. Hodně si teď užívám sezónu jahod, poprvé jsem dělala zmrzku a marmelády a těším se, až si je budeme v zimě mazat na chleba. Raduji si z toho jak mi roste bříško a jakou z toho má radost přítel, který pořád opakuje jak je to neuvěřitelné a jaké máme štěstí. Raduji se z toho jakou radost má rodina. Taťka tuhle říkal, že má pocit, že se díky té zprávě zase do sebe z mamkou zamilovali, že jsou teď zase jak dva milenci. 🙂 Je to prostě nádherné a přeji každé ženě, aby zažila toto krásné období.

 

VERUNKO, CO BY SI CHTĚLA VZKÁZAT ŽENÁM, KTERÉ ČTOU TENTO ČLÁNEK, DÁŠ JIM NĚJAKOU RADU, JAK SI ZVEDNOUT SEBEVĚDOMÍ? A CO CHCEŠ VZKÁZAT SAMA SOBĚ?

Ať věří v samu sebe a nenechávají se ovlivnit okolím. Ať se za žádnou cenu neporovnávají s druhými a věří tomu, co cítí ony samy, protože podle mě, to je to správné právě pro ně samé. Každá jsem jiná, a proto  neexistuje žádný univerzální manuál. To co funguje jedné, nemusí fungovat druhé a naopak. Nikdy nepřestávejte věřit v samu sebe, a i když vám život někdy do cesty postaví bolest a smutek, věřte, že nejste jediné. Kolem vás je spousta skvělých lidí, kteří vám rádi pomůžou a rádi se o vám postarají. A co my víme, co krásného si pro nás život ještě připravil? A když to nezkusíme, když z té komfortní zóny nevystoupíme, tak to nezjistíme.

A co bych chtěla vzkázat sobě?
Veru neboj se, vím že budeš skvělá máma.

Jsem velmi ráda, že si do online programu Just 4 woman přitahuji ženy, které učím já. Zároveň jsou to ženy, které učí i mě.